Dovolil jsem si toto oslovení vypůjčit od Jana Nerudy a ještě přidám „a laskavému fotografovi“.Upozorňuji, že tento příspěvek je pouze a výhradně mým názorem a dávám ho na web jako každý jiný přispěvatel. Jen jsem ho nechtěl posílat mailem a pak umístit na web, udělal jsem to přímo.
Ve středu 15. září mi zazvonil telefon. Mladý ženský hlas mi sdělil, že je z jednoho deníku (bývá označován jako bulvární) a že jsem mu byl doporučen jako jeden z pořadatelů slušovických dostihů.  Má prý (deník) k dispozici fotografii koně se zlomenou nohou, kterou mu z nedělních dostihů poslal (nebo prodal?) nějaký jejich čtenář a cože prý k tomu mohu říct. Nejprve jsem se zeptal, k čemu můj komentář potřebují a zda budou fotografii tisknout. A že prý ano a chtěli by k tomu nějakou informaci. Odpověděl jsem, že k otištění fotografie toho druhu žádné sdělení nedám. Pouze to, že je mi události líto, ale že podobné věci se na dostizích dějí, avšak otiskování podobných fotografií nepovažuji za etické a že dostihům rozhodně neprospívají. Ale pokud je to v duchu jejich filozofie, ať si to klidně otisknou, ale že v této souvislosti by bylo dobré pro některé krvežíznivé čtenáře také otiskovat fotografie z dopravních nehod, pracovních a sportovních úrazů, kriminální činnosti a podobně. Bylo mi sděleno, že se na to dívají jinak. Budiž, je to jejich právo.
Ano, bylo mi kobylky Rhapsody in Blue i trenéra Honzy Demeleho líto, nejen proto, že jsme přátelé, ale zvláště proto, že v dostihovém programu z toho dne byl náš rozhovor, kde si Honza přál spokojené majitele a zdravé koně. Ten den to dopadlo jinak. Ale i to k dostihům patří, jako daň zachování dostihových koní. Mluvil jsem těsně po dostihu s žokejem Jakubem Pavlíčkem, který tuto kobylku jel. Je přesvědčen, že šlo o únavovou zlomeninu a že se na fatálním zranění koně nepodepsalo nic jiného. Nemám důvod mu nevěřit, je to dobrý a zkušený jezdec.
A laskavému čtenáři, fotografovi a návštěvníkovi našich dostihů – autorovi uvedené fotografie v jedné osobě bych doporučil jediné: když už se nechcete s fotografií této sportovní tragédie doma ukájet sám a máte nevyhnutelné nutkání se o podobnou radost dělit s jinými, sobě podobnými, prostřednictvím té bulvární stoky, využijte i jiné příležitosti. Navštivte především jatka, kde podobných, očím čtenářů bulváru skrytých příběhů uvidíte bezpočet. A pak bych vám doporučil traumatologie, prosektury a márnice. Jistě u redaktorů vašich oblíbených “novin” naleznete pochopení a možná i nějaký ten trvalý zdroj příjmu. A sobě bych také něco popřál: dostihová závodiště bez zranění všeho druhu, ale především bez podobných návštěvníků a fotografů. Drtivá většina diváků chodí na dostihy s touhou vidět krásu pohybu plnokrevných koní. Ale jsou i tací, kteří chtějí vidět a fotografovat zlomeniny, krev a smrt. Je mi jich líto skoro více než těch utracených koní.
Zdeněk Karlach
P.S. Ve čtvrtek ráno jsem si onen deník výjimečně zakoupil. Fotografii jsem v něm nenalezl. Na rozdíl od jejího autora jsem rozhodně nebyl zklamán.